Sléz lesní (Malva sylvestris)

Sléz je spolu s proskurníkem jedna z bylinek, která obsahuje hodně slizovin, užívá se hlavně při zahlenění plic, zánětu průdušek, kašli a silném chrapotu, zánětu čelních dutin, dále také při zánětu mandlí a hrtanu. Sléz podle starých herbářů dokáže vyléčit i jak se říká-nevyléčitelnou chorobu – rozedmu plic, která navíc vyvolá i těžkou záduchu…
Oči – při pocitu suchých očí se velmi dobře osvědčily koupele očí a obklady z vlažného slézového čaje. Při kožních svědících ekzémech a alergiích pomáhá omývání vlažným slézovým čajem. Zvenčí používáme sléz při poraněních kůže, vředech, při opuchlinách rukou, zánětech šlach, nehtových lůžek, nohou po zlomeninách, nebo při zánětu žil. Oteklé nohy a bércové vředy, na to je sléz také skvělý, společně s čerstvým jitrocelem. Jitrocel dobře umyjeme, listy naklepeme a vlhký přiložíme na otevřenou ránu (vřed). Rána se během noci uzavře a už se více neotevře, i když by už byla deset či patnáct roků stará. Sléz léčí záněty hrtanu (na které jsou dobré obklady a i čaj ze slézu), ale i zhoubná onemocnění hrtanu. V tomto případě vyluhujeme přes noc 2,5 litru vody a 5 lžiček (čajových) slézu. Ráno mírně zahřejeme a uschováme v termosce, kterou jsme napřed vypláchli horkou vodou. Během dne vypijeme po doušcích čtyři šálky a zbytek používáme jako kloktadlo, které se osvědčuje i proti vysychání v ústech, nose a hrtanu. Aby se nezničily slizové látky, používá se ve studeném nebo max. vlažném nálevu, který se přes noc vyluhoval. Přes den se pijí po doušcích dva až tři šálky vlažného čaje. Pijeme denně nejméně 4 šálky čaje a na noc přikládáme na plíce a průdušky obklady ze zapařených slézových květů.
Léčivé jsou odrůdy: sléz lesní, maurský i sléz přehlížený…

Táňa

Hlodaš evropský (Ulex europaeus)

Hlodaš je silně trnitý dřevnatý keř, který roste na stráních, loukách, světlých lesích. Hlodaš kvete prakticky celoročně (v Anglii se říká: „Až pokvete hlodaš“, což znamená něco jako u nás „Až opadá listí z dubu“).
Léčivé jsou květy, které působí močopudně, potopudně, snižují horečku a usnadňují odkašlávání. Hlodaš se používá v homeopatii, veterinárním lékařství a je jednou z Bachových květových esencí, která působí proti depresím a smutku.
V magii se hlodaš považuje za keř Bohyně, protože se pod ním často ukrývají zajíci. Květy se přidávají do rituálních pohárů, koupelí.
V Anglii se hlodašové větve používaly umístěné před domy jako ochrana před čarodějnicemi a květy se přidávají při výrobě některých speciálních odrůd whisky…

Táňa

Šrucha zelná – Portulák (Portulaca oleracea)

Šrucha je nízká plazivá bylinka, která se dříve pěstovala na zahrádkách, dnes je občas vidět na skalkách. Pěstovala se jako zelenina. Hodně rychle roste, stačí mít jednu rostlinku. Listy šruchy mají svěží nakyslou chuť. Bylinka obsahuje mnoho vitamínů (hlavně C) a minerálních látek, kromě toho také koenzym Q10 a omega 3 mastné kyseliny. Bylinka snižuje hladinu cholesterolu, zlepšuje trávení, hojí zánět žaludku, střev, povzbuzuje střevní peristaltiku ke správné činnosti, užívá se jako prevence zácpy, tiší horečky, zvyšuje imunitu, šťáva ze šruchy hojí popáleniny, rány, spálení od slunce.
Šrucha se používá hlavně čerstvá, ale na zimní měsíce si ji můžete nasušit. Z čerstvé můžete připravit saláty, můžete ji přidat do pomazánek, přidat do míchaných vajec, přidat do špenátu, apod. Trhají se jen výhonky, které nekvetou, protože vykvetlé mají hořkou příchuť.
V TČM (čínské medicíně) se odvar ze šruchy užívá pro zlepšení imunity a jako tonikum proti stárnutí organismu, užívá se sušená nať ve formě odvaru. Odvar se pije ráno nalačno, jinak před jídlem.
V magii se věří, že tato bylina chrání před čarodějnicemi a černou magií, proto se třeba umisťovala kolem postele nebo do postele, aby spícího nemohly trápit noční můry. Z toho samého důvodu se pohazovala kolem domu, nebo vysazovala. Vojáci věřili, že když budou s sebou nosit šruchu, bude je chránit v bitvách. Pravidelné pití nebo pojídáníní šruchy prý zvyšuje věštecké schopnosti. Šťávou ze šruchy se mazala oblast 3. oka a čistí se s ní magická zrcadla a koule.Číňané věří, že rostlina vyrovnává jing a jang v těle do harmonie…

Táňa

Jablečník obecný (Marrubium vulgare)

Býčí krev, bílá buřina, to všechno je jablečník. Je to bylinka trochu podobná hluchavce, pochází z jižní Evropy. Svoje jméno získala, protože opravdu voní podobně jako jablka. U nás roste většinou na navážkách, podél plotů, na okrajích cest, apod. Najdeme ho spíše na Moravě než v Čechách. Dnes se jako léčivka pěstuje ve větším. Sklízí se horní část natě, méně dřevnatá.
Jablečník působí hlavně na trávení, pomáhá při potížích se žaludkem, bolestech a křečích žaludku a střev, při průjmech. Hojí játra a působí skvěle na žlučník a správné vylučování žluči. Rozpouští hleny a usnadňuje odkašlávání, léčí bronchitidy. Kromě toho dokáže působit na správnou činnost srdce a odstraňovat srdeční arytmie. Používá se i při potížích s lymfatickými žlázami.
Traduje se, že do bylinky udeřil Perunův blesk a energie blesku a jeho síla v něm zůstala. Proto je mu a Zemi bylina zasvěcena. Ve starověkém Egyptě byla bylina zasvěcena bohu Hórovi a používala se jako nápoj při komunikaci s bohem.
Jablečník je bylinka, kterou údajně milují skřítci, elfové, rusalky a víly (takže víte, co máte mít na zahradě 🙂)
Pití jablečníku a nošení jeho semen v bílém váčku na krku údajně chrání a pomáhá člověku jít správnou a poctivou cestou a dělat rychlá a správná rozhodnutí pro jeho život…(možná bychom měli váčky udělat ve velkém a zaslat na patřičná místa 🙂)
Čaj se dělá tak, že 2 zarovnané čajové lžičky přelijete čtvrtlitrovým hrnkem horké vody, necháte 15 min odstát, scedíte a pomalu pijete…I tady platí, že všeho moc škodí…
Jablečník koupíte v bylinkových lékárnách, na e shopech, můžete si ho sami vypěstovat. Je součástí některých oficiálních lékárenských směsí na trávení – Salvat thé a Species cholagogae planta…

Táňa

Oměj šalamounek (Aconitum napellus)

Dnes o bylinkách z trochu jiné „strany“…
Oměj je nádherná rostlina, která dokáže dorůst až do výšky 2m. Roste v Evropě i Asii. Bylina má ráda vlhká místa u potoků a v horských oblastech. Kořeny připomínají malou řepu. Její špatná pověst trvá už od dob starověku, protože její jed se používal na šípy, ale ponejvíce se užíval v travičství. Ve starém Řecku panovala pověst, že ho stvořila Hekaté ze slin z Kerberovy tlamy (Kerberos=strážce podsvětí – pes). Řecká mytologie uvádí např. příběh Médey, která tímhle jedem otrávila Théseův pohár, aby se mu pomstila za to, že ji opustil. Spiknutí proti Alexandru Velikému zkoušelo i takový trik, že měl být otráven polibkem ženy, jejíž rty byly natřeny jedem z oměje, který jinak sama užívala po dlouhou dobu po malých dávkách. Spiknutí ale odhalil Aristotelés. Další z obětí této byliny byl papež Adrian VI. No a prorok Mohamed prý jen o vlásek unikl smrti, když odhodil kousek masa otráveného omějem. Smrt císaře Claudia a jeho syna Britannika se připisuje také oměji. Oměj šalamounek byl jako jed populární mezi středověkým duchovenstvem, protože tu kariéra jednotlivců často závisela na vhodně načasovaném úmrtí představeného.
Nejčastěji se pěstoval ve středověku v klášterních zahradách, říkalo se mu „zlý mníšek“.
Oměj je nádherný, ale prudce jedovatý, takže se nedoporučuje, aby se pěstoval na zahradě, kvůli možnosti otravy dětmi a domácími zvířaty.
Používá se v homeopatii a v lékařství, ale je třeba naprosto přesného dávkování. Dobře působí na revmatismus, snižuje horečky, ulevuje při chřipce, zánětu průdušek, usnadňuje odkašlávání. Zmírňuje bolesti nervů. je např. složkou kapek proti kašli Pleumolysin. Zevně se používá jako anestetikum. Ale opravdu, toto nechte jen lékařům a odborníkům. I dotýkat se této byliny je lépe jen v rukavicích.
Ale hlavně, proč o bylině píšu. Oměj se používá v magii a byl součástí tzv. „létacích mastí“ čarodějek. Kořen se používá jako ochrana proti upírům a vlkodlakům. Z těchto důvodů se i vysazoval oměj na hrobech. Listy se používaly pro vykuřování při pohřbech a v nekromantických obřadech…

Táňa